Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

úterý 18. května 2010

Bloguji, bloguješ, blogujeme

...

Divná doba.
Kdysi to bylo tak, že mě nikdo neznal a mohla jsem si psát, co se mi zamanulo. Žádné fotky, žádné poznávací znamení a skutečná jména, žádná bližší lokalizace.
Pohoda.
Hrála jsem si se slovy, mohla jsem být kdo jsem chtěla, tak jako nikdo neznal mě, tak jsem já neznala nikoho, bylo mi to jedno.
Vydrželo to chvíli.
Vkazy ve vzkazovníku, pak maily, s někým i sms, výměna fotek, osobní setkání... anonymita zmizela jako mávnutím proutku.
Psaní je otevřenější, už je možné mě poznat i po náhodném kliknutí, vždyť u každého druhého spotu jsou fotky.
A v tu chvíli přichází autocenzura, ubývá srandy, přibývá smaznutých vět. Když se moje myšlenky ponoří do krajin, které nejsou pro každého, nepíšu. Nechci někoho zarmoutit, kdyby si o sobě přečetl něco, co třeba bylo myšleno úplně jinak, cizí lidé nemusí znát všechny mé myšlenky.
Pak najdu blog dcery, ona mě čte od začátku, já se čtením přestala hned jak jsem začala, plakala jsem nad ním, ani nevím proč, jsou věci, které snad ani vědět nemusím. Ale poučila jsem se, uvidět se jinýma očima je velmi poučné. Pak psát přestala, blog s ztratil. Jsem asi ráda.
Nechci vědět všechno, proto ta autocenzura i u mě, ani ona se nemusí trápit nad něčím, nad čím se už trápím já. 
U Kapitánových mají blog všichni. Občas bych na něco s chutí reagovala, ale nejde to. Myslím, že se to nedělá, lézt nejbližšímu tak úplně do myšlenek. Sem tam mě něčím překvapí, sem tam mě mrzí, že nemohu něco vysvětlit a jindy bych tu milou hlavičku, ve které se honily takové myšlenky ráda pohladila a přivinula k sobě a pošeptala jí, že všechno bude dobré a máme ji rádi.
Nevlezla bych do ničího mobilu, neotevřela bych papírový deník, zapomenutý na stole, ale u blogů je to jiné. Pokud to dotyčný napíše, patrně čeká, že si to druzí přečtou, jinak by to přece nepsal, že?
A tak se navzájem čteme, ale nevím, zda to tak bude i nadále. Kdysi, na začátku roku 2006 jsem to všechno viděla úplně jinak.


 

19 komentářů:

  1. Doba asi není divná, ta za nic nemůže. \"Tečení času\" je nezávislé na virtuálnu a mediálních masturbacích. To lidi jsou různě divní. A někteří ještě divnější. Nikdy nevíme, jací kosi a kosice čtou naše texty, jak je hodnotí a jak budou reagovat. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Teo,doba jako taková fakt není divná. Akorát teď máme k dispozici nástroje, o kterých se nám dřív ani nesnilo a když chce někdo nekoho šmírovt, tak mu kvete pšenka jako nikdy. Já a to nebyla připravená, pokud se vůbec na něco takového lze připravit.

    OdpovědětVymazat
  3. Bárodoba je stejná jako v roce 2006, i my jsme stejní, akorát na sebe časem třeba nabalíme lidi, kvůli kterým se autocenzúře vyhnout nemůžeme, nebo prostě nechceme.
    Takže auto mám, a to ostatní neřeším:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Mod,ono se to moc řešit nedá, ale postěžovat si musím :-).

    OdpovědětVymazat
  5. Link na můj blog je nyní díky propojení s pracovním blogem a knih. stránkami naprosto veřejný. Tedy jsem dohledatelná... Rozhodla jsem se tak, a proto tam už zdaleka všechno nepíšu, přešla jsem na \"jinou kolej\". Přestala jsem v blogu vidět nějaké mystérium jako dřív. Některé osoby mně blízké však vědí a nečtou.

    OdpovědětVymazat
  6. zuzi,to je hodně odvážné, říci, že \"vědí, ale nečtou\". Ale třeba fakt nečtou. U tebe se to propojilo opravdu hodně, ale já to vnímám pozitivně, ty knihy už k tobě patří, to ti nikdo neodpáře :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Báro, já ty jejich adresy většinou znám ... a ojediněle se někdo blízký rozhodl mě zkrátka nečíst, myslím tak podobně v tom smyslu jak píšeš ty ... a stejně toho o mně ví přímo víc :)

    OdpovědětVymazat
  8. Mám to trochu inak ako ty - blog pre mňa nikdy nebol intímnym denníčkom. Možno preto, že mám chvalabohu okolo seba ľudkov, ktorým sa môžem so svojimi starosťami a smútkami zveriť (zdôrazňujem to množné číslo, jeden dôverník by to asi neuniesol ;-) ). Takže anonymitu neriešim a som zmierený s tým, že všetko čo napíšem, môže byť použité proti mne. Zatiaľ nebolo.

    OdpovědětVymazat
  9. Ešte ma napadá - možno sú riešením dva blogy - jeden verejný a druhý intímny. Ale aj tak si myslím, že anonymita na webe neexistuje.

    OdpovědětVymazat
  10. no jo, holt pak jeste zbejva si psat denicky, ktery nikdo cist nebude...

    OdpovědětVymazat
  11. Sonjo, od té doby, co bloguju, do deníčku skoro nepíšu - ne proto, že bych na blog psala totéž co do deníčku, ale spíš, že díky blogu přijdu o nějakou potřebu psát.

    A Báro, máš v tomhlůe samozřejmě pravdu, přesně takhle to funguje. Já se vždycky taky docela hodně rozmýšlím, co můžu napsat a co ne.

    OdpovědětVymazat
  12. StylMyslím, že u většiny se to odvíjí od hlavního popudu k založení blogu.
    Když mám potřebu udělat si soukromou vrbu na výlevy nejtajnějších myšlenek a třeba choutek, asi se nesvěřím ani rodině.
    Já před léty nemaje dostatek základních znalostí z ornitologie, zamýšlel jsem na blogu si vyměňovat zkušenosti z pozorování. Tedy musím přiznat ve které ZOO je focen ten marabu nebo tak. Taky samostatnému a zebezpečenému důchodci, bez kamarádění s politiky a jinými grázly prozrazená identita nevadí. To třeba takový Tribun si nemůže dovolit nebo že by?

    OdpovědětVymazat
  13. Báro,to je věčné hledání kompromisu.

    Muž mi tu a tam taky připomíná (asi preventivně:)), ať vždycky počítám s tím, že se identita prozradí a vše, co napíšu, bude se mnou spojené.
    Já jsem zachováním pokud možno co nejvyšší anonymity celkem posedlá, i když nepíšu nic soukromého:) Je to asi zažité z doby, kdy jsem začala, kdy byla situace trochu jiná než dnes a kdy bylo skrytí identity naprosto nutné. A už mi to zůstalo.

    Pokud jde o vztahy, je zvláštní, jak i virtuální svět tíhne k tomu, aby se stal reálným. To, o čem píšeš, jak se lidi začnou poznávat - je to asi vlastní nám lidem, že nám nestačí o sobě jen číst, ale začneme se o sebe vzájemně zajímat nejen jako o nějaké nicky. Je to hezké, ale chce to opatrnost. Ale to v reálu vlastně taky:)

    Hm, teďka nějak nemůžu přijít na to, co jsem vlastně chtěla komentářem sdělit, tak to radši odešlu:))) ahoj.

    OdpovědětVymazat
  14. zuzi,pokud je to tak, že nejbližší vědí víc, než je na blogu, vrací se to do klasických (těch správných) kolejí a tak by to mělo být. A to je asi smysl všeho toho, co jsem tím článkem chtěla říci.

    lojzo, já jsem to chvíli zkošela s dvěma blogy. Ale nebyla to sestava - normální a intimní, ale tady tenhle a vzpomínací necenzurovaný. Bohužel ten druhý chcípl na můj nedostatek času, to už se nedalo zvládat.

    Sonjo, u toho mi trochu chybí kontakt s lidmi, kdybych si psala papírový deníček ve skrytu své chaloupky, to by mě asi nebavilo.

    Dewberry, asi je většina lidí s nějakým druhem autocenzury, akorát sem tam se najde nějaký(á) střelený(á) ješitník či puberťák, který vyvalí všechno jak to leží běží bez ohledu na své okolí a napáchá tím víc škody než užitku.

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoij Buteo,mně se styl tvého blogu líbí, to je něco podobného jako píše Lojzo. Pragmatické a rozumné :-).

    Chris, mohu říci, že ani s jedním člověkem, se kterým jsem se seznámila osobně přes blog jsem neudělala chybu. Všech osm jsou skvělí lidé. Akorát jednou jsem jsem byla na sebe až nezvykle opatrná a kratičký čas ukázal, jak dobře to bylo.

    OdpovědětVymazat
  16. No jo, je to těžké, najít hranici mezi soukromím a exhibicionismem. Znám to. Tedy ten boj, nikoliv tu hranici. :) Ale já si to asi pro sebe vyřešil. Mám to podobně jako lojzo. Jsem si vědom, že cokoliv napíšu, si někdo může přečíst a použít to proti mně. A na blogu praktikuji poměrně tvrdou autocenzuru. Nepíšu tam nic, co nechci, aby se vědělo, a nic, co by mohlo ublížit lidem, na kterých mi záleží. Proto nemám ani problém s otevřenou identitou. Deníčku se zkrátka nesvěřuji. :)

    OdpovědětVymazat
  17. Bohdane,u tebe je to jasné, ty jsi do šel s plnou identitou, tvůj blog je na úrovni, je vidět, že to máš pevně v rukách :-).

    OdpovědětVymazat
  18. Báro, mám skvělé spoluautory a výborného šéfredaktora. Ale to nesmím říkat nahlas, chtěli by zase dostat přidáno... ;)

    OdpovědětVymazat
  19. Bohdan: Chlape, ty máš ale šťastie, že sem nechodím!

    OdpovědětVymazat