Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

středa 22. července 2009

Myšlenkový striptýz.

Hlavně se člověk nesmí brát moc vážně.

Sama jsem si to vykoledovala, tak teď se s tím musím nějak poprat.
Jirka*pravil, že mě řadí k lidem, které snadné úkoly nudí, no to je výzva, ne?

Takže zde, Jirko* odpovědi na tvé otázky:

1) "Co považuješ za svůj největší úspěch?"

Za svůj největší úspěch považuji každou situaci, kdy se mi podaří přemluvit sebe samu k něčemu, co je užitečné, ale není to nutné a vyžaduje to ode mne nějakou nadstandardní námahu. Ať už duševní nebo tělesnou.
Jsem od přírody dosti líná až pohodlná, rutinní věci si velmi brzy automatizuji na technologické minimum a pak přijde "NĚCO" a nejen, že si musím poručit, ale hlavně se také poslechnout. Pokud se to povede, následuje obvykle ten krásný pocit sebeuspokojení, který sice netrvá dlouho, ale i ta krátká chvíle blaženosti stojí za to.

A pokud bych měla jmenovat nějaký jednorázový úspěch, tak asi Alex, jak se mi podařilo na počátku formování její osobnosti dát jí do vínku sebevědomí a chuť se prosadit, empatii, zodpovědnost, touhu po tom, mít rozhled a chtít přijít věcem na kloub a hlavně základní lidskou slušnost. Těší mě, jak s touhle výbavou nakládá.

2) "Co tě přimělo ke znovuobnovení už smazaného blogu?"

Zvykla jsem si na tenhle druh kontaktu, na zapisování zážitků i pocitů a asi i reakce lidí okolo, po smáznutí starého blogu. Hned ráno, OKAMŽITĚ poté, co jsem to udělala, přiletělo mailem pár pomocných rukou a jeden pro mě moc důležitý telefon. Pak se to přetřásalo na jiných blozích, najednou jsem začala  mít pocit, že zatímco já si sobecky řeším svoje, třeba tam chodil někdo, kdo si rád četl o Destruktorových příhodách a jiným mých peripetiích, zasmál se, pouvažoval, přidal nějakou glosu...

Pak mi někdo znovu "Barmanku" založil a poslal heslo k editaci, ať si s tím udělám, co budu chtít. A to asi rozhodlo, protože teprve potom se na mě sesypala smršť velmi milých vzkazů i komentářů a řekla jsem si, že blog bude v trochu jiné podobě fungovat dále.
Bylo mi moc zle, když jsem blog rušila a následné reakce lidí okolo mi dokonale pomohly oddělit zrno od plev, kdyby pro nic jiného, tak pro tohle celá ta eskapáda rozhodně stála.


3) "Jak se vypořádáváš se situací, kdy nemůžeš, ale chceš? (pokud jsi ji už někdy zažila)"

Buď to vzdám nebo bojuji, mohla by znít lakonická odpověď. Záleží hodně na tom, JAK MOC to chci. A hlavně proč to chci.
Ať to zní hloupě jak chce, daleko více věcí udělám, pokud mám motivaci "pro někoho" než když je to "jen" pro sebe.
Velmi dobře vím, že to, co jsem teď napsala by mělo být opačně a že v případě jak to mám hozené já, mohu skončit na hubě daleko dříve a častěji než je běžný průměr, ale stejně s tím nic nenadělám.
Pár věcí v mém životě opravdu vypadalo, že nemohu, ale vybojovala jsem si úspěch. To, co jsem vzdala mě mrzí i teď, po letech.

4) "Prominout, nebo se pomstít? (myšleno v opakujících se případech)"

Jednoznačně prominout.
Kéž bych měla ve všem tak jasno, jako v tomhle. Já nejsem mstivá osoba. Věřím na boží mlýny a na to, že každý se chytá do svých pastí a dojede na ně.
Možná neumím prominout a odpustit okamžitě, tohle rozhodně chce čas, ale užírat se nějaku nesmyslnout touhou po pomstě, to by mě zabilo, to vím jistě.

5) "Co chceš?"

Odpověď by vydala na samostatný článek, takže zkrácená verze.
Chci normálně hezky žít. Je to moc? Je to málo?
Chci milovat a být milována, chci dávat i brát, chci být zdravá, chci ještě něco udělat a mít za to dobře zaplaceno a hlavně se chci dožít, že bude z Destruktora rozumný člověk.
A hlavně neříkám chtěla bych, ale chci.


 

14 komentářů:

  1. Každý říká prominout, ale v srdci duše se chce pomstít, není to divné?

    OdpovědětVymazat
  2. Coro,je to divné, co píšeš. Já myslím, že každý ne :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkný článek, co říct.
    Já jsem tady na Tebe ráda narazila...

    OdpovědětVymazat
  4. Ja se nikdy nechci mstit,tise odejdu ...
    Ale priznavam se,ze kdyz si \"zpusobitel meho smutku\",nekde nabije tlamu,reknu si \"patri ti to\".
    Kdyz si smajzla blog,bylo mi podivne smutno,jako kdyby mi zavreli oblibeny Bar,kam rada chodim s prateli.Tezko snasim,kdyz neco konci.Jsem moc MOC rada,ze byl znova otevreny :-).

    OdpovědětVymazat
  5. No,me to taky mrzelo, obvzlast, ze jsem ho nemela docteny, ale ten obrat od PC k realu jsem ti prala, u netu by se vse nevyresilo (byt´ svou velkou roli mel ;-) )Jinak s Cheou se vsim souhlasim (nuda, co?:-) )

    OdpovědětVymazat
  6. Nomi,to bude těmi čtyřístky :-)
    Ať se máme dobře.

    Cheo, když si \"způsobitel mého čehokoliv záporného nabije hubu\", tak je to prima, ale zároveň mě těší že to není mým přičiněním.
    Ale na druhou stran jsem zjistila, že některým zbůsobitelům a způsobitelkám jsem vlastně spíš vděčá, protože mě setkání s nimi někam posunulo. Já jsem se dost zamýšlela nad tím, co napsal Coro a zjistila jsem, že není v současné chvíli nikdo, koho bych opravdu nějak nenáviděla nebo se mu dokonce chtěla pomstít.

    Bosorko, veškeré dění se někam ubírá a asi to tak mělo být.

    OdpovědětVymazat
  7. Jinaks temi zpusobiteli to je naprosta pravda. Kde bychom bez jejich zásahu tleli?!;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Každé něco, někam posune. Záleží na tom kam a co si z toho dokážeme vybrat. Jestli skepsi, či vzpruhu. Tak správný výběr!!

    OdpovědětVymazat
  9. Báro..:-) úsměv...
    a ;-) mrk.
    \"Žít jako kaskadér...\"

    OdpovědětVymazat
  10. Elizo,pro mě jsou velkým motorem ty moje dvě ratolesti. To vyjde, já to vím!

    Wicky, s tebou mi sem přichází život a humor, dík!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Báro díky za odpovědi! Taky podobné akce moc nemusím, ale čas od času... žejo? :-)
    ad1) Asi vím, o čem mluvíš :) takový ty drobný vítězství člověka nad hmotou, kde princip zůstává stejný, bez ohledu na \"velikost\" výsledku. Mám to podobně. Ale takový hmatatelný výsledek, jako je Alex, bohužel ne. Jsem přesvědčený o tom, že z velké míry jsou děti obrazem našeho já a snahy o ovlivnění jiným směrem nejsou moc úspěšné - o to víc musí být ten pocit, který popisuješ, nabíjecí směrem dopředu (když tedy zrovna nehází zničené šminky do koše s hlášením o škodách:)
    ad2) Hezky! V tom případě děkuju i já nejen tomu, kdo tě zasláním přístupu k nově založené adresy nakopnul tím správným směrem a stejně jako předchozí komentující jsem rád, že je blog znovu otevřený - dokonce bych se nebál říct, že je otevřenější ;-)
    ad3) Ne, nezní to hloupě.
    ad4) Přesně - chvíli jo, ale trápit se tím napořád, to ne :-) I když spoléhat se na boží mlýny je taky tak trochu pomsta, jen cizí rukou :-) Je dobrý se k tomu promíjení dopracovat, ale lehký to určitě není. Většinou to jde stylem \"prominu, ale nezapomenu\", myslím.
    ad5) Ani moc, ani málo, ale akorát :) Poslední věta je určitě správně.

    OdpovědětVymazat
  12. Jirko*,s tím promíjením je to všechno velmi proměnné v čase.
    A víš, že se mi nejhůř promíjí křivdy z dětství?

    OdpovědětVymazat
  13. jo, křivdy z dětství si v sobě tak nějak neseme napořád, mám ten pocit :)

    OdpovědětVymazat
  14. Báro, tohle mi docela uniklo, jak jsem v létě byla poněkud mimo. Budu to tu muset pořádně prohlídnout, ať nepřijdu o ty nejlepší kousky. Díky, že jsi. ;o)

    OdpovědětVymazat