Stalo se v lednu

a mně se splnila noční můra.

Byl to v minulé sezóně asi šestý nebo sedmý ples, který jsme pořádali v pronajatém největším městském kulturáku a ani jsem se v tom fofru nestihla zmínit.
Leč, dnes jsem koukla co se píše a Kutil mi tu příhodu připomněl v plné parádě.

Jelikož tyhle velké plesy pořádáme už několikátý rok, stala se z našeho "Plesového týmu" sehraná parta asi pěti lidí, kteří už přesně vědí co mají dělat a kde je jejich místo, aby všechno perfekně klapalo.
Ono to totiž není jen tak, když se sejde 500 lidí a je plný dům.
Začíná to dokonalou přípravou už tak 2 měsíce dopředu a určitě mi dají za pravdu ti, kteří se třeba podíleli na chystání maturitního plesu, že každá opomenutá maličkost se ve chvíli potřeby uprostřed děje dokáže změnit na fatální chybu, která naruší celý večer. Stačí blbost, jako třeba zapomenuté vrácenky doma na stole.
(Jo, opravdu se na plesech nedává razítko na ruku.)

Ale o tom mluvit nechci, tyhle své zkušenosti někdy sepíšu jako Desatero pořadatele úspěšného plesu. Dnes chci pohovořit o tom, jak mi přišla ke vchodu pomáhat paní, která byla příliš snaživá.
Moje funkce začíná nejdřív ze všech, jsem u vchodu u kasy, k ruce mám dva pomocníky z řad dobrovolníků a ochranku.
Ideální je, když jedním z těch dobrovolníků je Alex, protože už se vyzná, je na ni spoleh a má číslo na kamaráda, který jezdí s dobrou pizzou.
Úkolem mým je prodávat lístky a řešit nestandardní situace (třeba vyhodit blba v riflích, který neví, co je to ples nebo pustit dovnitř jiného blba, který si koupil lístky, ale nechal je doma).
Úkolem dobrovolníků je trhat lístky lidem, kteří si je zakoupili v předprodeji, což bývá tak půl na půl s těmi, kteří si je kupují u mě. Dále rozdávají vrácenky zmatkařům, co si zapomínají v autech foťáky a cigarety nebo chodí vyhlížet své další příbuzné a přátele ven do mrazu.
Ochranka v tu dobu zatím jen tak očumuje, jejich chvíle příjde později, až bude prodáno a vypito více alkoholu.
Rytmus mé práce je asi takový. Na začátku půl hodiny nuda...nuda...sem tam někdo...
Deset minut před začátkem najednou MASAKR, prodávám vstupenky rychlostí 20 ks za minutu, pak pozvolné opadání frekvence příchozích a půl hodiny po začátku přecházím do počátečního režimu nuda...nuda...sem tam někdo.

Ve fázi MASAKR si musím hlavně pořádně hlídat peníze, protože vstupenka je za 150 Kč, hodně se vrací padesátky a v kasičce je při té rychlosti pěkný maglajz. Barevné papírky z té malé krabičky vylézají, neb každý je řádně požmoulá v ruce, než na něj ve frontě dojde řada a jak to má potom vypadat. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že bych něco blbě spočítala nebo špatně vrátila, léta práce s penězi jsou znát.
Hodinu a půl po začátku už je pohoda. Nastává chvíle, kdy Alex vytáčí pizzového kamaráda a objednává večeři, já rovnám ty zmuchlané bankovky, počítat zatím nelze nic, to až po půlnoci vzadu v šatně, ale pohledem na vytrhané bločky vstupenek mám trochu přehled, kolik by tam asi mělo být peněz, obvykle je to něco mezi 30ti-40ti tisíci.

Večer, o kterém se chci zmínit konkrétně mi velmi komplikovala paní Snaživá.
Ve chvílích největšího fofru se mě pořád na něco vyptávala, zaváděla pořádky, o které nikdo nestál, místo aby vyhazovala na mráz kuřáky, bavila se s příchozími, ve kterých poznávala své dlouho neviděné přátele a neměl kdo trhat lístky, prostě šla mi na nervy od samého začátku. Pořád mi něco uklízela na stolku, měla jsem obavy, aby mi nevyhodila třeba ty vytrhané bočky vstupenek, to bych pak peníze nedala nikdy dohromady a dělala samé zbytečné věci, místo aby stála na strategickém fleku u prosklených dveří, hezky zdravila příchozí a sem tam někomu utrhla vstupenku a řekla mu číslo stolu.
Všechno jsme to nějak přežili, incidenty žádné, Alex už dávno zmizela za tancem do velkého sálu a my jsme s paní Snaživou osiřely. Už nikdo nechodil, jen kuřáci se courali ven a zpět, tak jsem předala vchod pod kontrolu ochrance a že půjdeme nahoru do sálu plnit své další úkoly. Já jsem pobrarala všechny propriety, co byly na stole, kabeklu, pokladničku a paní Snaživá, když viděla, kolik toho mám, se ke mně vrhla, že mi vezme alespoň kasičku, že je těžká.
"Jo, ale vzměte ji zespoda, ať se vám neotevře," stihla jsem ještě říct a šly jsme nahoru.
Samozřejmě, že paní Snaživá nesla kasičku za držadlo a asi si v chůzi nějak drbla do klíčku, kterému stačí čtvrtotáčka a je odemčeno. Byly jsme přesně ve vchodu do sálu, když se toto stalo a na celé kolo vylétly tisícovky, pětistovky, dvoustovky, stovky a mě se zatmělo před očima hrůzou.
"Bacha?"zařvala jsem na tu husu, která si ničeho nevšimla a šla dál, vrhla jsem se na zem a hrabala jako blázen bez ladu a skladu, vždyť kolem bylo lidí a ne každý si nechá ujít příležitost nenápadně přišlápnout nějakou bankovku a zbytek večera už pít za cizí.
Cpala jsem to bleskově do kabelky, shrabovala, jak se dalo, nejhorší byly ty rozkutálené padesátky, ale ty vem ďas, hlavně, že tisícovky jsem měla pod kontrolou.
Paní Snaživá také něco posbírala, lidé okolo, kterým jsme zatarasily vchod hned utvořili početné obecenstvo, to se hned tak nevidí, dvě baby na čtyřech a všude kolem vystláno prachama.
Posbíraly jsme to všechno, sedlo mi to na korunu.

Pocit smrtelného leknutí a oroseného čela si ale budu pamatovat dlouho.

Mnohem raději bych příště sbírala ty Kutilovy šroubováky.