Dva dny relaxu,

uteklo to jako voda!

Už jsem to potřebovala jako sůl. Vypadnout, nechat všechny starosti za horama a užít si pár (pár jsou dva, říkala moje babička) dnů úplně jinak a úplně jinde.
No, vždyť Ti pořád říkám: "Tak přijeď," zaznělo už poněkolikáté směrem od Labe a tentokrát to bylo natolik úderné, že jsem zabalila plenky, flašky, dudlíky a vyrazila. Obě své děti na zadním sedadle, uháněla jsem nejprve hanáckou rovinou, pak trochu přes kopce a nakonec opět po rovince, přes Vltavu a kolem Labe, až pod prahoru Říp, kterou jsem na vlastní bulvy z takové blízkosti viděla poprvé v životě.
Ač se to může někomu zdát nepochopitelné, tahle část Čech mi při všech rodinných výletech jaksi unikla a neomlouvá mě ani to, že všude jinde jsem v naší hezké zemičce už byla, jen tohle poslední bílé místo ne a ne zaplnit. Otevřelo se před námi krásné malebné panoráma, tolik jiné, než na jaké jsme zvyklí ze "svých" Beskyd a Jeseníků.
Úplně jsem se v duchu přenesla za praotcem Čechem, který přivedl svůj lid až do těchto míst, vystoupal na Horu, rozhlédl se, srdce se mu zastavilo nad tím krásným pohledem a když jeho oko s libostí spočinulo na všech bilboardech a zejména na obrovském nápisu ZINKOVNA ROUDNICE EXIT 29, nemohl jinak, než usadit se zde a užívat si kraje oplývajícího mlékem a strdím. Jen to strdí jsme nikde neviděli, ale určitě tam někde bude, jen jsme se špatně koukali.
Skvělý itinerář nás dovedl bez jediného zaváhání až na místo pozvání a jakmile se za námi zavřela neprůhledná brána, po přátelském přivítání bylo okamžitě jasné, že takhle to vypadá v Ráji.
Slunce, bazén,příjemné povídání ve stínu zápraží, ledová káva, vůně rozrostlých květin a důvěřivý pohled tří krásných dam labradorek a navíc ochotné ruce, které mi odebraly malého tyránka Štěpánka... málokomu se dokáže tak věrně zhmotnit sen o nírváně...
Koupání a osychání, melounová vodka a silné presso... ano, cpaly jsme se kuřátkem, novými brambory a báječným zelím a to dokonce tak, že to zmizelo dříve, než to stihlo být vyfoceno. Obdivovali jsme neobvyklou snášenlivost přítomných pes a kočků, která měla svá pravidla, jež dodržovaly obě zvířecí strany.
Večer bouřka, o té je pojednáno jinde, která sice zákeřně zničila modem a kdeco dalšího, ale zároveň pročistila a ochladila vzduch na teplotu, při které se dá dobře usnout i v podkroví. V noci hluboké jsem pak nezavřením důležitých dveří neúmyslně porušila noční oddělenost psí a kočičí sekce, což odnesla paní domácí téměř smrtelným úlekem v podobě nezvaného mokrého kočka na svém obličeji, za což se jí dodatečně omlouvám, ale co mohla čekat, než mazanou pomstu, když se mě pár hodin předtím snažila zabít hořící telefonní zásuvkou.
Ráno tyránek kupodivu vydržel v postýlce až do sedmi, ale pak už opravdu ani chvilku déle. Snažily jsme se ho s Alex udržet bez kraválu alespoň do půl osmé, ale pak už se to opravdu nedalo a my "potichu"  sešli dolů, kde bylo ovšem veliké překvapení v podobě nachystaného snídaňového stolu s mnoha dobrotami.
Normálně bych to ocenila vždycky, ale tady to musím ocenit ještě víc, protože tohle všechno připravila ta stejná osoba, co mi den předtím poslala sms:"Jestli přijedeš před devátou ráno, tak mě raní mrtvice".  
Jak den hezky začal, tak i pokračoval a jak je známo, při prima zážitcích čas ubíhá rychleji, takže půldenní výlet po okolních pamětihodnostech uběhl jako nic, odpoledne snad ani nebylo a už se muselo začít balit, objetí na rozloučenou, Alex s velkou chutí řídit a její bezchybná jízda až domů.
Jen Alexina památná věta při malém zabloudění před výjezdem na dálnici mě rozesmívá ještě teď: "Hele, já budu kroužit pořád tady po tom rondelu a až si budeš jistá, kam mám jet, tak řekni TEĎ a já z něj vyjedu."
Měli jsme sebou na ten výlet totiž všechno, kromě mapy.