Jednou život štědře dává

a občas také krutě bere.

Minulý týden zemřela pardubická teta a včera jsme byli na pohřbu.

Je zvláštní, jaký jsem měla k tetě vztah.
Moc jsme se osobně nestýkaly, maximálně jednou za rok byl náš pravidelně nepravidelný kontakt. Mezitím někdy proletěly vánoční a velikonoční pohledy, sem tam telefon.
Ale stejně, teď, jak tu sedím, bych každé naše setkání mohla reprodukovat slovo od slova, obvykle bylo hodně zásadní to, co jsme spolu řešily a v čem jsem potřebovala poradit. Sice o dvacet let starší, ale s naprosto stejným pohledem na svět jako já, jen daleko víc zkušeností a umění dobře poradit v pravý čas.
Kromě babičky byla jediná v rodině, která dokázala vidět život takový jako opravdu je a já vždy věděla, že jí mohu říct úplně všechno a ne jen půl procenta, aby z toho nespadla pod stůl, jako by se to stalo všem ostatním. Ono mít za maminku vílu je sice pěkné, ale se starostmi se za vílami chodit nedá.
Její život bylo opravdové NAHORU a DOLŮ a to se vším všudy.
Skvělý bezstarostný život s milovaným chlapem, pak jeho nevěry a rozvod, druhý muž a narození těžce retardované holčičky, jejíž existenci tenhle chlap neunesl a od tety odešel dřív, než jí skončilo šestinedělí.
Když byly malé dva roky, objevil se Muž na celý život. Postižená modrooká slečna mu nevadila, měl ji rád z celého srdce, tak, jako její maminku.
Řeklo by se, to je fajn a žili šťastně až do smrti, ale objevila se nemoc plic a teta trávila několik let své chvíle mezi dušením a čekáním na dárce plic nových.
Jak je asi člověku, který neví, zda dožije rána a ve stejné době zjistí, že mu patří zděděná pole v Průhonicích, za které mu nabídne investor desítky milionů?
To se asi nikdy nedozvím, vím jen, že dárce plic se nakonec našel a peníze z dědictví posloužily na to, aby umožnily trochu slušný život rodině, kde maminka občas skoro nevstane z postele a o postiženou dceru je potřebná denní intenzivní péče a nový táta kmitá a s láskou zajišťuje vše, co je potřeba.
Všechno tohle se neobešlo bez hádek o peníze ze strany jiných příbuzných, ale my s tetou jsme měly to štěstí, že jsme z jiného kolene a tohle všechno nás nijak nezasáhlo a já nikdy nepocítila osten závisti při pohledu na nový dům a mercedes, když jsem zároveň viděla v každé místnosti rozvod na kyslík.
S novými plícemi prožila osm let.
Je to dost?
Je to málo?
Podle toho, co mi říkala, je to hodně, když člověk ví. A ona věděla a podle toho žila.
Teto, sbohem, budeš nám chybět.