Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

pátek 13. dubna 2007

Naposledy

Opravdu naposledy?

Setkali se náhodou a od začátku je k sobě cosi přitahovalo.

Pokud spolu měli nějaké jednání, vždy se rozcházeli s pocitem, jakoby ještě cosi zůstalo nevyřčeno.
Vzájemné rezonance při každém setkání byly větší než ostych mladého muže a starší ženy.

Společenské konvence porušili po pár měsících téměř současně, ona zavedením hovoru na hodně osobní téma a on až přehnaně ochotnou reakcí takové téma rozvinout dál. Další společná témata rychle přibývala.
Pocit souznění urychlil tenhle vztah, který byl platonický vlastně jen chvíli.

Oba v sobě našli to, co jim podvědomě dlouho chybělo. On inspirativní ženu na úrovni a ona vnímavého a pozorného muže, jehož mládí ji dobíjelo spoustou energie.

On ji neustále překvapoval svým nevšedním spojením inteligence, smyslu pro humor a touhou po kráse, ona ho okouzlila svým přístupem k životu, v němž je možné dosáhnout na zdánlivě nemožné.

Každý měl svůj život a předem dohodnuté mantinely, dychtivostí naplněného vztahu, úzkostlivě dodržovali, aby se nějakým nemilým nedopatřením nepřipravili o to krásné, co spolu prožívali. Každá vzácně kradená chvilka se měnila v malý zázrak souzvuku.

Společné rozhovory nebyly jen monologem jednoho a pak druhého. Byl to dialog v tom nejopravdovějším smyslu, kdy jednoho skutečně zajímalo to, co říká druhý.
Při pracovní vytíženosti obou nebyly schůzky v pronajatém bytě časté, ale o  to intenzivněji prožívané.

Ona, kromě jiného, členka zastupitelstva místní radnice byla zároveň i jednou z oddávajících. O práci se bavili zřídka, ale občas na ni řeč přišla.

"Oddala bys mě?" zeptal se jednou, když odpočívali po  společných hrátkách v příjemně široké posteli jejich malého doupátka.

"Ne, rozmluvila bych ti to," zasmála se a dál popíjela drahé víno ze skleničky ve své ruce.

"Opravdu bych chtěl, abys nás oddávala," prosil pokorným tónem a dovolával se souhlasu hlazením jejího pěstovaného těla.

"Ne, příbuzným bych řekla, ať si rozeberou cukroví a vy dva, ať se na to vykašlete a jdete domů, dokud je čas. A na cestu bych vám přidala pár odstrašujících historek ze života," nepřestala se smát ona.

Uplynulo pár týdnů a v předsálí obřadní síně čekala toho dne již třetí svatba.
Ona se šla představit snoubencům a pozdravit rodinu, tak jak to před obřadem obvykle dělává.
Přišli zbytečně brzy, budou muset ještě chvíli počkat, pomyslela si a ani sebemenším náznakem nedala na sobě znát, že si podává ruku se ženichem a zároveň s člověkem, který by jí mohl naplnit život, kdyby se tak moc neminuli v čase. Ani on nedal nic znát, snad jen ruku jí stiskl o něco vřeleji.

Chtěla projít do své kanceláře, když tu jí ženich zastoupil cestu a zcela v mezích veškerých konvencí se jí neosobně zeptal:"Paní oddávající, mohli bychom ještě na chvilku k vám do kanceláře...?"

"Pokud potřebujete něco vyřídit, pojďte, do obřadu zbývá dvacet minut, máme čas," usmála se ona...    

20 komentářů:

  1. To je moc pěkný, i ten konec-nekonec :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Pekne to je, ale... docela nechapu pana zenicha... zrejme sam nevedel, co chce.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkné, i s tím koncem, vyvolávajícím další příběh ...

    OdpovědětVymazat
  4. Gino,v životě se děje spousta nepochopitelných věcí...

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle je TAK děsivý příběh. Úplně mne mrazí, když promýšlím vztahy a souvislosti. Máš dar docela prostými slovy vzbudit silné emoce.

    OdpovědětVymazat
  6. Když ten komentář po sobě čtu, vypadá to, jako by se mi článek nelíbil. Považuji za potřebné upřesnit to. Líbil se mi.

    OdpovědětVymazat
  7. Tohle se dostat do ruky paní Třeštíkové... uch, to by byla etuda. Ale vysloveně [6] nepochopitelné mi to nepřijde... ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Člověk může srdcem milovat, ale jen rozumem může být šťasten. (Giordano Bruno)A my se všichni obáváme, že je to pravda. (Kamio)

    OdpovědětVymazat
  9. Že sám nevedel čo chce? Ojojój, takých nás na svete je...

    OdpovědětVymazat
  10. No, mně se to moc líbí ( a nakonec je mi to i dost povědomé:-))) až po odstavec \" Oddala bys mě?\" :-)

    OdpovědětVymazat
  11. A abych vysvětlila proč, tak proto, že ta žena asi řeší nějakou svou situaci, zřejmě má nějakého manžela a dohání něco co jí schází a nebo to tak dělala než se zamilovala, takže teď miluje, ale svého muže má třeba ráda a neřeší protože mu nechce ublížit, třeba by to časem udělala, no kdo ví.Na druhé straně ten muž podvádí svou partnerku už za svobodna, asi dohání něco co mu schází nebo se zamiloval, každopádně by ještě všechno mohl změnit, najít si partnerku kterou podvádět nebude mít potřebu. Tohohle chlapa bych nechtěla ani jako manžela, ale ani jako milence.

    OdpovědětVymazat
  12. jo, mod to presne vyjadrila, jinak hezke cteni a taky mi prebiha mraz po zadech pri te predstave, jak se clovek muze strasne minout s nekym jinym...

    OdpovědětVymazat
  13. zcr,[6] jsem myslela tak, že věřím, že někomu to může připadat nepochopitelné...Gombo, myslím, že komentář 8 už nebyl potřeba ;) dalo se to od tebe pochopit i napoprvé Lojzo - souhlasím vřele!

    OdpovědětVymazat
  14. Mod,do druhých lidí člověk nevidí a pokud něco někomu vyhovuje, má to mít.Tyhle pohnutky se mi zdají průzračné jako lesní studánka. (Jen do toho nesmím zaplést rasismus, morálku, islám a Temelín :-))))

    OdpovědětVymazat
  15. Bárono morálku rozhodně ne:-)), já jsem děsně amorální a to jako fakt, nicméně tzv. morálka mnohých lidí mě vždycky přivádí znova a znova v úžas:-)

    OdpovědětVymazat
  16. Mod,myslím, že bychom si u kafe dobře popovídaly ;)Užasnutá chodím po tomto světě v jednom kuse.

    OdpovědětVymazat
  17. Život je hezký ve své rozmanitosti :o), ach jo, ale všechno má dva konce ... a nevěřím, že existuje člověk permanentně šťastný. Jsou to hezké chvíle, když láska alespoň na chvíli klapne!

    OdpovědětVymazat
  18. zuzi,zrovna dneska večer jsem si uvědomila, jak je pro mě láska nesmírně důležitá.A taky jak je velmi lehké o ni přijít.

    OdpovědětVymazat