Plastika prsou nebo mozku?

V holčičích šatnách se dějí věci!

Stalo se to minulý týden zcela nenápadně. Hledala jsem v kabelce kartu do bankomatu a místo ní na mě vykoukla zaplacená permanentka do cvičení. Koukala na mě smutně a vyčítavě. V jejích malých papírových očičkách jsem četla nevyslovenou otázku:"Báro, kdy jsi byla naposledy v tělocvičně...?"
Ó milá průkazko, nemohu ti odpovědět, protože si nemohu vzpomenout. Snad někdy před vánocemi ... nebo na podzim...?
"A napravíš to?" ptala se beze slov ta dotěrná kartička.

Nic neříkám. Nebudu dávat sliby, které nemíním splnit. Leč odpoledne mi to ještě leží v hlavě a večer už si balím "cvičící" tašku.

Scházíme se v nové sokolovně dvakrát týdně, někdo chodí pravidelně, někdo (jako třeba já) přijde, když má čas a chuť. Ještěže se platí každé konkrétní cvičení a ne třeba půlroční poplatky, to by mi ta lenost přišla draho.

Přivítání bylo bouřlivé a srdečné, myslím, že zavítám častěji. To ale nic nebylo proti tomu, když vtrhla do šatny Edita.
Postavila se uprostřed, aby její příchod nikomu neušel, bleskově sundala bundu, hodila ji na lavičku a vyprsila se v upnutém tričku.
"Hádejte co je nového!" vyzvala nás a rozhlédla se kolem.
"Máš novou podprsenku?" ozvala se z jednoho kouta nesmělá odpověď.
"Pffff, podprsenku..." odfrkla Edita. "Nevidíte ty prsa?!"
"Úplně nový, krásný prsa! Chcete se podívat?"
"Sou hezký, jak je máš dlouho?" ptá se někdo z druhé strany šatny a úmyslně ignoruje tu podivnou nabídku.
"Od léta, proto jsem tady tak dlouho nebyla, musela jsem počkat, až to nebude bolet. Ale stejně to za to stálo," vykládá nadšeně.

Opravdu jí to sluší. Podle mého jí ještě víc sluší ta změna, která se jí musela udát v mozku. Kde je ta zakřiknutá shrbená Edita, jak jsem ji viděla naposledy? Místo ní je zde sebevědomá kočka, které by pětatřicet nikdo nehádal.

Vykládala, jak si k novým vnadám pořídila i nové oblečení, to staré jí příliš připomínalo časy mindráků, které si vytvořila sama ve své hlavě. Teď vyhodila staré mikiny společně s letitými mindráky.

"Pojďte se podívat, já vám je ukážu," zopakovala znovu svoji nabídku.
"To ani nemusíš, my si to umíme představit."
"Ne, to musíte vidět, fakt se povedly," mele Edita svou a je vidět, že ji od jejího úmyslu asi nic neodradí.
"Ty by si se nestyděla?" vyletěla odněkud otázka.
"Né, proč bych se za ně měla stydět? Svoje bych vám neukázala, ale tyhle jsou koupený, za ty se nestydím," odrovnala nás svojí logikou a už měla dole tričko i podprsenku.
"Jo, pěkný," ozvalo se pár pochval.
Už jsme byly v chodbě na cestě do tělocvičny, když k nám za šatny dolehlo:"Klidně si i sáhněte, jak jsou pěkně pevný..."