Co vypráví obrazy III.

Jak to všechno dopadlo, kdo umřel a kdo se narodil

Psal se rok 1906.
Jan si vybudoval solidní postavení ve vídeňské továrně a pomalu začal uvažovat o návratu do Čech. Nikdy neplánoval, že by ve Vídni zůstal.
O nikom z rodiny neměl žádné zprávy a občas zažíval chvilky smutku a lítosti nad tím, za jakých oklností musel utéct z domova.
Jen těhotná Šura - důvod jeho útěku, mu jaksi vypadla z myšlenek.
Den za dnem ho to stále víc táhlo zpět domů. Také by si rád založil vlastní rodinu. Stačil mu každodenní pohled na malé hrající si děti svého domácího a a rozhodnutí u návratu začínalo nabývat konkrétních obrysů.
Spočítal si, že ušetřené peníze mu budou stačit na zařízení zámečnické dílny a nákup materiálu, aby mohl začít vyrábět velocipedy, tak, jak se to naučil při své současné práci.

Začátkem jara přišel ten rozhodující den a Jan, sbalený a nachystaný, se vrací domů.
Tentokrát nejel za tmy a se strachem, ale s radostným očekáváním, že čas smazal všechny šrámy a s košem plným dárků. Jak hluboce se mýlil!

Za dva dny byl doma. Uvítání, kterého se mu dostalo bylo více než chladné.
Ve chvíli, kdy otvíral vrata vedoucí na dvůr rodného domu, byla zrovna celá rodina na zápraží a chystala se do kostela.
Jan rozpřáhl náruč a rozběhl se k tatínkovi.
Otec zůstal stát jako solný sloup, nechal se od syna obejmout a pak ho pomalu odstrčil.
"Tatínku, tak rád vás vidím!" zvolal Jan šťasně, ale otec ani nepromluvil, podíval se na zkoprnělé Janovy sourozence a řekl:"Nekoukejte a jdeme."
Skupinka se dala do pohybu směrem k vratům a Jan se obrátil na sestru, v tu dobu už devatenáctiletou dívku na vdávání.
"Jak je mamince?" zeptal se jí.
"Maminka umřela krátce po tvém útěku. Ten žal ji zabil," řekla sestra, sklopila oči a pospíchala za ostatními.
Toho dne viděli sousedé při cestě do kostela nezvyklý obrázek: Rodinu zasmušilého mistra kováře a dvacet kroků za nimi, se sklopenou hlavou, navrátilec z Vídně.
V kostele si sedl o lavici dál, aby ještě víc nerozzlobil otce a tím jen povzbudil vesnické klepny, aby měly po zbytek neděle co probírat.
Po mši se sešli všichni v kuchyni u stolu, ale nikdo nemluvil.
"To je můj tatínek?" zeptal se nejmladší klouček sestry.
"Tak už se mnou mluvte!" vykřikl Jan. "Copak mi ani neřeknete, že tohle je můj syn?!"
"Tak dobře," zvolala hněvivě sestra a stoupla si přímo před sedícho Jana.
"Všechno ti to povím! Všechno o tom, jak se maminka utrápila, jak Šura nikomu nic neřekla, že čeká děcko a když porodila, tak mimino, zabalené do ubrusu, položila tady na tu lavici, co teď sedíš a utekla bůhví kam! Pak nám teprve došlo, proč jsi zmizel a čí to dítě je. Já jsem měla devět let a musela jsem se začít starat o všechny a jěště o to malé.
Celé noci jsem nespala a celé dny tvrdě pracovala. A co jsi zatím dělal ty? Milostpán si zatím užíval ve Vídni a nikdy ani penízek neposlal!"
"Tady máš svého syna," a ukázala na nejmladšího chlapce, "devět let jsme ti nestáli za to, abys napsal pár řádek, když už peněz ti bylo líto!"
Sestra během řeči podvědomě zvyšovala hlas, jakoby chtěla překřičet všechny ty roky, kdy chvílemi nejstaršího bratra omlouvala a chvílemi hořce nenáviděla.
Jan seděl se sklopenou hlavou a nic neříkal. Takhle si svůj návrat domů nevysnil.
Chtěl pohladit po hlavě svého syna, ale ten se jeho pohybu lekl a celý zmatený sjel z lavice pod stůl a tam zůstal po celou dobu oběda.
Během jídla nepadlo ani slovo, tatínek odešel z kuchyně a mladší bratři po Janovi jen pokukovali.
Nejlepší bude přinést dárky, řekl si Jan a došel do světnice pro velký koš. Začal na stole rozkládat hračky pro chlapce, šátky a krásnou látku, původně pro maminku, a nyní pro sestru, nové nářadí pro tatínka a také nezbytnou fajfku, kterou tatínek tak rád kouřil.
Dárky trošku ozptýlily napětí, ale nejhorší rozhovor s otcem Jana ještě čekal.
Jan pobyl doma tři dny a pochopil, že usmíření s otcem asi nebude jednoduché, že v kovářské dílně pro něj pro začátek práce tedy nebude a tak se rozhodl, že se usadí jinde, vezme sebou syna a začne jinde, úplně znovu.
Styky s rodinou však přerušit nechtěl a slíbil si, že hned jak to půjde, bude rodině dávat nějaké peníze, aby alespoň nějak odčinil svůj neuvážený útěk a oplatil jim péči o svého Toníka.
Stěhování bylo rychlé, moc toho neměl. Zvolil pro svůj další život okresní město, kde podle jeho mínění, lépe sežene vhodnou budovu pro dílnu a bydlení.

Další rok byl ve znamení horečné práce v dílně, zařizování, péče o syna a na Jana najednou začala doléhat samota, kterou mu nemohl zahnat ani syn, ani přátelští spolupracovníci.
Janovi chyběla přívětivá ženská náruč a láskyplné objetí od milované bytosti.
Těžko se skloubí množství práce a hledání nevěsty.
Navíc Jan v novém působišti všem řekl, že je vdovec, aby jeho Toník nemusel poslouchat jízlivé poznámky o svém původu.

S Alžbětou ho seznámil Alžběin strýc, ten stejný, který tak dobře vedl hospodu.
Nadšení strýce pro velocipedy ho přivedlo až k Janovi a postupem času se hodně spřátelili.
Ačkoliv strýc stál většinu svého času u pípy, vždycky v něm dřímal vztah k prudce se rozvíjející technice a tak alespoň ve volných chvilkách jezdil za Janem do dílny, kde se rád zúčastňoval veškerého dění.
Slovo dalo slovo a jednu neděli jel Jan na návštěvu k Alžbětě.
Také ona už začala lehce pociťovat svých 21 let, kdy většina jejích vrstevnic už byla vdaná.

Padli si do oka okamžitě.
Rozpaky zrůžovělá Alžběta nechala svoji matku při svačině hovořit o všem možném a sama se jen dívala na Jana, nosila na stůl a za stolu a byla v rozpacích, jako ještě nikdy.
Ta tam byla v tu chvíli její občasná arogance a pýcha. Zamilovala se do Jana jako ještě do nikoho.
Byla překvapená jeho synem, ale na první návštěvě se nehodilo více vyptávat, musela jí stačit strýcova informace, že Jan je vdovec a o syna se dobře stará.

Na další schůzce Jan Alžbětě pravdivě vypověděl celý svůj dosavadní život a získal si tím celé Alžbětino srdce. Zamilovaná dívka měla pocit jako hrdinky z jejích oblíbených románů, že zachraňuje svému nastávajícímu život a vžila se do té role tak usilovně, že její nadšení po Jana mnohdy vyvolalo až schovívavé úsměvy u celé rodiny.
Svatba na sebe nenechala dloho čekat a pro Alžbětu to byla vzpomínka na celý život.
Vše se točilo ten den jen kolem ní, ona byla tou nejobletovanější a byl to začátek jejího pěkného života  s Janem a Toníkem, ke kterému časem přibyly ještě dvě roztomilé dcery.

 

Nevím, jak se váš život vyvíjel dále, ale vím jen, že se už nemusíte bát, že vaše obrazy skončí na skládce pod hromadou odpadu. Teď jste u mě na zdi a já jsem si vás tak trošku přivlastnila a za tu dobu, co jste u mě na návštěvě, se máme, myslím, docela rádi.