Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

čtvrtek 23. listopadu 2006

V bytě po mrtvé

Všechno je na svém místě, tak kde se vzala ta tíseň? 

Nikdy jsem ji neviděla, znám  pouze její jméno z cedulky na dveřích. Minulý týden jela autem a tu nehodu nezavinila.
Včera měla pohřeb.
A já teď stojím v jejím bytě, kde nikdo s ničím nepohnul, ani její děti, prý měla dvě, syna a dceru a byla vdova. Stojím a jen se dívám. Bojím se čehokoliv dotknout, vždyť mi tu nic nepatří, nemám právo ani na to rozhlížení.

"Mami, sedni si, neboj, nikdo nepřijde", říká Alex.
Ano vím.

Nikdo nepřijde.

Bydlely tu spolu. Ta paní a moje dcera jako studentka v podnájmu.
V bytě jsou tři pokoje a my zůstáváme v obýváku.
Na stolku je nachystaný adventní věnec. Svíčky čekají na postupné rozsvícení, ale ruka, která to měla udělat už to neudělá.
Sedím a oči mi těkají z důvěrně známých knih (nebyli jsme jednu dobu všichni členy jednoho klubu čtenářů?), na broušené sklo, chované s péčí v tmavě hnědém  sekretáři. Na stěně drhaný obrázek, na peřináči porcelánový jelen.

"Mami, nesu kafíčko."

"Díky."

Pozoruji hladinu tmavě hnědé tekutiny před sebou a uvažuji, komu se v tomto bytě tolik líbilo Japonsko, že si zarámoval listy z barevného kalendáře a rozvěsil po celé předsíni. A taky mušličky  ze Španělska a malinký talířek z Benátek.

"Pojď se podívat do ložnice, představ si, paní měla stejný šicí stroj jako ty."

Zvědavost je silnější než ostych.

Veritaska stojí v koutě a kolem je ten správný pracovní nepořádek, úplně stejný, jaký mám kolem stroje já. Studená ruka mi stáhla hrdlo. Na okamžik mám pocit, že já jsem ta mrtvá a tohle je můj stroj a moje nedošité chňapky ke sporáku. Ještě nikdy jsem si neuvědomila takovou blízkost smrti.

Musím na vzduch.

Automaticky vstupuji na balkon, kde se krčí v truhlíku uschlé zbytky petunek.

Někdo zvoní. Trhnu sebou a za chvilku slyším štěbetavé hlasy dvou dalších dívek.
"Budeme tady teď bydlet tři. Mám to domluvené, než se byt prodá", volá na mě Alex a ukazuje novým spolubydlícím, kde budou spát.
"Jé, tady je krámů, můžeme to vyházet?" slyším jednu z nich.

"Počkám venku," říkám tiše Alex a scházím pomalu po schodech a vůbec se nesnažím skrývat, že pláču..
 

 

7 komentářů:

  1. Báro...................., no občas mě napadne, že bych si měla uklidit ve svých věcech, kdyby náhodou, člověk nikdy neví. Držím Tě!

    OdpovědětVymazat
  2. Mod,mě dorazily až ty spolužačky. Já si je blbec promítla do svého bytu po mé smrti ... No nejsem magor? Už je to lepší.

    OdpovědětVymazat
  3. Ne, nejsi a navíc jsi inspirativní:-)). Ano dorazily Tě, protože někdy už stačí jen malinko šťouchnout a je to. No, pouklízíme, ne?:-))

    OdpovědětVymazat
  4. Já nevím...dneska uklidím...zítra uklidím...26.května 2007 to nestihnu... :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ach jo. Tohle znám. Takhle jsem vstupoval ve svých 14 letech do bytu mých prarodičů, když mi odešla babička. Úplně se mi vybavil ten pořádek, všude uklizeno, typická vůně (na vůně máme paměť, co? Až je to neuvěřitelné, vůni dědova svetru bych poznal všude). Tenkrát jsem to ale ještě tak nevnímal...dneska bych asi dopadl stejně jako Ty).

    OdpovědětVymazat
  6. Asi chápu, jak ti bylo. Je to takové nemilosrdné potvrzení toho, že se tohle může stát každému z nás. Je trochu drsné vidět, jak jde život kolem dál.Proto si všichni hezky užijme dnešní krásný den. Nikdo nevíme co bude zítra.

    OdpovědětVymazat
  7. Kamilič - mně se to u babičky také stalo, ale tam jsem to důvěrně znala a babičky, jakoby je odskočila k sousedce, tady to byl ojakési syrovějšíHelazd - máš pravdu, počasí krásné, žiju...

    OdpovědětVymazat