S ostudou jsem jedna ruka

chlapče, promiň, mně opravdu nevadí, že jsi gay.

Ráno nezačalo dobře.

Na kočičí hlavy naší ulice mi při hledání klíčů od auta vypadl z kabelky mobil a rozbilo se mi plexisklíčko. Naštěstí jen to sklíčko, za základnové desky, zdá se, žádný integrovaný obvod neodpadl a číslo 5 žije. Vlastně číslo 3100, což je číslo mé Nokie, v recenzích označované jako "dětský telefon."

Takže se vlastně nic neděje, koupit a vyměnit přední kryt na takovou Nokii je jako koupit deset rohlíků, což je výhoda proti jiným značkám, zapeklitě zašroubovaným.
Jen se trochu mění plán dopoledne, všechny akce posunuji o hodinu a na místo č.1 si dávám kamarádův obchod s mobily.

Milan má v obchodě kromě nových telefonů a příslušenství i bazarové vysloužilce, které jsou podle mě dobré jenom jako zdroj potenciálních problémů, ale  podle Milana jsou skvělým marketingovým tahem.
Zákazníci mu donesou "zboží" do kterého nemusí investovat a je mu jedno, jakou cenu si za své miláčky řeknou, protože když je to málo, telefon je hned pryč a on má jistá svá procenta a když je telefon předražený, tak leží, dělá dekoraci a slouží jako dobrý argument na koupi nového telefonu, kde jsou procenta z prodeje samozřejmě větší.

"Podívejte, kolik stojí starý telefon, který už nemá dvouletou záruku a nikdo neví, jak se s ním zacházelo a srovnejte si to s tím novým, co tady mám a je jen o 500 Kč dražší."
Ha, ha, potvora jedna. Ale hlavně, že mu obchody kvetou.

Dorazila jsem tam pro ten nový kryt, zrovna když chtěl na chvilku zavřít a jít si vedle do pekařství pro snídani.
"Tak já zavírat nebudu a chvilku mi tu počkej," vymyslel geniální variantu a byl pryč.

Snad nikdo nepřijde. Nevím, co bych s ním dělala.
Jenže to jsem se pěkně spletla.
Cink, cink a u pultu stojí starší manželský pár. Prý pánovi někdo ukradl mobil a tak obcházejí bazary, jestli ho někde neuvidí.
Zřejmě optimisti.
Nechávám je prohlédnout vitrímu s ojetinami, to bych tak ještě uměla.
"Paní, můžeme se podívat na tenhle telefon?"
Už je to tady. Hledám klíče od vitríny, beru telefon, naštěstí tuším, kudy se do něj vkládá SIM karta a zapínám.

NEEE!

Pán drží telefon a z displeje na něj svítí úvodní pozrdav: M*dej čubko!

Proboha, kdo si může dát něco takového na telefon? Málem jsem se leknutím propadla do sklepa.
Pán dělá, že si ničeho nevšiml a já už mu můžu v klidu ukázat menu. Když mi telefon vrací, ještě se červenám.
Manželé odcházejí, já uklízím sprosťáka a zase: cink cink.

Co to je?

U pultu mi stojí tak dvacetiletá osoba v bílých upnutých riflích, růžovobílé bundičce a přegelovaným, speciálním účesem. Na každém prstě veliký stříbrný prsten, na krku kilo stříbrných řetězů a v oušku koketně jen dvě perličky.

"Co si přejete?" ptám se toho "chlapce".
"Chci prodat mobil, kolik si k ceně přirážíte?" zeptal se vysokým hláskem, jakoby mu někdo permanentně drtil koule.
"Čtyři procenta," vypadlo ze mě a hned jsem se strašně lekla. Freude, cos mi to udělal?!

Vyřčené slovo nevrátíš!

Ani já ho už nemohla vrátit. Zčervenala jsem ještě víc než při té čubce a začala blekotat něco o tom, že čtyři procenta plus dalších osm procent a ještě dvě procenta, abych to nějak zamluvila a znepřehlednila a já vlastně ani nevím a já tady jen zaskakuju, kde ten Milan sakra, trčí?
Chlapec fistulí poděkoval a já měla dost.

Tak za tyhle útrapy ten kryt musím dostat zadarmo!
Milan se vrací, nese kelímek s kávou i pro mě, což bylo milé, vyřídíme ten kryt, nakonec mu ho samozřejmě platím, co se dá dělat :).
Odcházím, ale nedá mi to, abych si na závěr nerýpla.
"Zkontroluj si na těch bazarových telefonech úvodní pozdravy, některé budou chtít možná smazat."