Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

čtvrtek 14. září 2006

O drápech

a nehtech vůbec

K mým nejstrašnějším zážitkům v dětství patří ten, jak mě drahý tatínek vzal vždy jednou za čas (občas míval pocit, že se musí spolupodílet na mé výchově) na balkon a stříhal mi nehty. Ani výkřiky typu: "Do masa ne!", ho neodradily od úmyslu ostříhat mi je úplně nakrátko. Aby se mi za nimi, přece, nedržela špína. Že  jsem tam špínu nikdy neměla, nebyl žádný argument.

Jednoduše, dlouhé nehty nosím odjakživa a mám to štěstí, ža jsou pevné a pěkné (ovšem taky jediné, co si mohu opravdu pochválit). Používám je jako pracovní nástroj, jsou skvělé na celou řadu činností. Vytahování špendlíků z látky, načínání izolepy, odškrabování cenovek z čehokoliv a zejména trhání nenačatých balíků různého zboží v supermarketech, které líný personál nenařízl (když už nevyskládal do regálu).

Jejich velký okamžik přichází vždy, když mohu někomu poškrábat záda. Ne moc, jenom tak jemně, do příjemna. Teď už mnoho let má tuto výsadu jen můj muž, ale když jsem mu to udělala poprvé, přiznal mi po čase, že první vteřiny vůbec nechápal, co se to děje.

Alex po mně nehty nezdědila, má je křehké a lámou se. Není tedy jiné pomoci, než si nechat udělat umělé. Dokud jsme si o tom jen tak povídaly, zdálo se být všechno jasné. Problém, zda akrylátové nebo gelové vyřešila anketa mezi stejně potrefenými spolužačkami ve prospěch nehtů gelových a šlo se na věc.

Úmyslně zde pominu cenu, kterou si Alex musela zaplatit sama, neboť já bych to rozdýchávala týden a také pomíjím skutečnost, že podle výzkumů  nejvíc bakterií na  těle je za umělými nehty. (Asi jako u pánů na kravatě.) Chtěla být za krásnou, má to mít.

Jenže: Umělé nehty jsou silnější než přírodní a tady začíná to správné utrpení. Stále něco nemůže, protože s těmi nehty to nejde. Po týdnu už je to vážné. Každou volnou minutu si je prohlíží a my jen posloucháme: "Už se mi tam dělají bublinky, tenhle nehet asi brzy upadne ... budu to muset přelakovat (po desáté) ... můžeš mi sesbírat ty drobné, mě to nejde ... pravou ruku mám jinou než levou  ... leze mi pod to špína a nejde to nijak vyčistit ... " atd. atd.

"Z toho už by byl pěkný příspěvek do blogu," povídám.

Alex:"Nevím z čeho, ty žádné nehty nemáš. Ty nevíš jaký je to s nimi život, jaké je to utrpení."

No, mě stačí, když tě musím každou minutu poslouchat. A taky mi stačí, když tě musím každý večer škrábat.

4 komentáře:

  1. já náhodou na umělý nedám dopustit. je to jednak tím, že mi moje vlastní taky nenarostou víc jak ždibec přes prst a taky tím, že mám zlozvyk si nehty rýpat kůžičku na palcích a to s těmi umělými nejde (takže se mi to vždycky stihne alespoň zahojit). a pokud jsou udělané kvalitně, tak ty problémy, o kterých píšeš, nenastanou. Navíc jedno nalakování vydrží týden i dýl, a gelová francie i 14 dní bez údržby... nechávám si dělat krátké, hodně přirozené.

    OdpovědětVymazat
  2. sedmi,\"pokud jsou udělané kvalitně\" a to je ten problém, protože dnes nabízí nehtovou modeláž každá kosmetika a když nejdeš na doporučení, ale \"jen tak\" riziko, že máš pak na rukou hrůzu je velmi vysoké. A ta zkušenost je drahá.

    OdpovědětVymazat
  3. ...to máš pravdu, ale každá zkušenost něco stojí (povzdech)- teď třeba ta, že není třeba hledat štěstí daleko od domova (můj muž se vrací a nikam nejedeme...)

    OdpovědětVymazat
  4. sedmi,takže veškeré chystání bylo k ničemu? No, to by mě kleplo. Jen jedno je lepší, že s miminkem je asi lépe doma. Alespoň na začátku.

    OdpovědětVymazat